MANIFEST HUMANI STICKÉ PSYCHOLOGIE
Ca r l Ro g e r s : Nekolik duležitých objevu
(Z knihy C.R.Rogerse, PhD.: On Becoming a Person - A Therapist‘s View of Psychotherapy.
Constable&Co Ltd., London 1977) V roce 1991 preloži1 Vladimír Smékal
…Chtel bych Vás uvést do svého odborného života, zasvetit do toho, co se mi podarilo
objevit behem hodin, prožitých v tesném kontaktu s lidmi, s jejichž problémy jsem pracoval.
Chtel bych se s Vámi podelit predevším o myšlenku, že vedení, které se prede mnou postupne
vynorovalo, je pro mne hluboce pravdivé. Nevím, bude-li stejne pravdivým a využitelným pro Vás.
Nechci, aby se toto vedení stalo závazným pro kohokoliv. Pochopil jsem, že sdelení druhého cloveka o jeho vnitrním živote pro mne melo hodnotu - pokud mi o nem chtel povídat - predevším
proto, že jsem jasne vnímal, jak moc je jeho vnitrní život odlišný od mého. Zejména v tom je
podstata mých objevu, které se nyní chystám vyložit. Myslím, že se staly soucástí mých cinu a
presvedcení dríve než jsem si je plne uvedomil. Je to samozrejme doposud ponekud neúplné a
nejednoznacné vedení. Mohu jen ríci, že je nesmírne duležité pro mne. Stále je promýšlím a snažím
se prijít na jeho nové a nové významy. Nedarí se mi vždy jednat podle neho, avšak chtel bych, aby
tomu tak bylo. Casto se stává, že nevidím, jak aplikovat toto vedení v nových situacích.
Mé vedení není definitivní. Stále se vyvíjí. Nekteré poznatky - jak se mi zdá - zasluhují
zvláštní pozornosti; jiné jsou méne podstatné, ale i tak jsou pro mne duležité. Budu uvádet každý
svuj objev tvrzením, v nemž se tak ci onak odráží jeho význam pro osobnost. Potom podám jeho
strucnou charakteristiku. Jednotlivé objevy nejsou organizovány tak, že by z predchozího vyplýval
další atd. Jsou usporádány takovým zpusobem, jak se postupne vynorují, když uvažujeme o tom, co
je v oblasti lidských hodnot duležité.
Zacnu výklad svých objevu záporným tvrzením: Pri styku s lidmi jsem pochopil, že jim
nedokáži pomoci, jestliže nebudu sám sebou. Nemá smysl snažit se vypadat jako klidný a
spokojený, jsem-li ve skutecnosti podráždený a kritický. Nemá smysl delat, že znám odpoved, když
nevím, jak odpovedet. Nemá smyslu vyvolávat dojem, že mám urcitého cloveka rád, když jsem vuci
nemu naladen neprátelsky. Nemá smyslu zdát se presvedceným, když jsem ve skutecnosti vylekaný
a nejistý. Zjistil j sem, že jeto správné dokonce i pro muj organismus. Nemá smyslu si pocínat jako
bych byl zdráv, když jsem ve skutecnosti nemocen.
Jinak receno, pochopil jsem, že nemá smysl pri stýkání se s lidmi nosit masku, delat dojem, že
zakoušíš jedno a ve skutecnosti pocitovat neco docela jiného. Nepomáhá to, jak jsem pochopil, pri
vytvárení konstruktivních vztahu s lidmi. Chtel bych zduraznit, že jakmile si plne pripomenu a
prožiji pravdivost tohoto svého objevu, ihned se dostaví pozitivní výsledek. Zdá se mi, že vetšina
chyb v mém odborném živote, když se mi nedarilo druhým lidem pomoci, souvisela se sklonem
dávat najevo v dané situaci odlišné pocity než jaké jsem skutecne prožíval.
Muj druhý objev je možno vyjádrit takto: Pochopil jsem, že se mi vše darí lépe, když mohu s
akceptací naslouchat sobe a být samým sebou. Behem let jsem se naucil daleko adekvátneji
naslouchat sobe. Nyní znám daleko presneji než drív, co v daném okamžiku zakouším a chápu,·že
se napr. zlobím na tohoto cloveka a. zavrhuji jej, nebo že jsem naplnen vrelostí a sympatií k nemu,
nebo že se nudím a nezajímá mne nic z toho, co se kolem deje, že se snažím pochopit urcitého cloveka nebo že ve me vyvolává úzkost a strach. Všechny tyto protichudné pocity a vztahy jsem s
to v sobe slyšet, uvedomovat si je. Je možno ríci, že se stávám daleko primerenejším, když si
dovolím být, cím jsem. Pak se mi snadneji darí akceptovat sebe jako zjevne nedokonalou bytost,
která nicméne jde cestou, po níž chce jít.
Tato cesta se muže zdát podivnou, avšak má pro mne hodnotu díky zajímavému paradoxu:
když se akceptuji, tak se mením. Myslím, že jsem to objevil v mnoha klientech i v sobe samém.
Nedokážeme se zmenit, nemužeme postupovat vpred, pokud neprijmeme samy sebe takovými,
jakými jsme. Když se to podarí, zmeny nastávají témer bezdecne.
Když se stanete sebou samými, vzájemné vztahy s druhými se stanou opravdovými.
Opravdové vzájemné vztahy jsou nádherné tím, že jsou plny života a smyslu. Akceptuji-li, že muj
klient nebo žák mne unavují ci dráždí, jsem s to akceptovat jejich odvetné pocity. Mohu akceptovat
to, jak se mení prožívání a jak se mení zkušenost i v druhých, i ve mne. Opravdové vzájemné
vztahy se vyznacují tendencí ke zmene a ne ke stálosti. Tak jsem pochopil, jak úcinné je dovolit si
být tím, cím jsem, znát hranice vlastní trpelivosti i zpusobilosti snášet utrpení a prijímat to jako fakt;
vedet, kdy chci ovlivnovat druhé nebo jimi manipulovat, a i to prijmout jako fakt. Chtel bych tyto
pocity akceptovat stejne jako prijímám pocity teploty, zájmu, tolerance, dobra, úcasti, které také
tvorí skutecnou cást mne samého. Prijímám-li všechny tyto pocity jako fakt, jako cást sebe sama,
mé vzájemné vztahy s druhými lidmi se stávají takovými, jakými opravdu jsou, a pri tom jsou
zpusobilé menit se a rozvíjet.
Nyní prejdu k svému hlavnímu objevu, který je 'pro mne neobycejne duležitý. Zformuloval
bych jej takto: Uvedomil jsem si obrovskou hodnotu toho, že si dovoluji chápat druhého cloveka.
Zpusob, jakým jsem to vyjádril, vám muže pripadat ponekud zvláštní. Opravdu je nutné dovolit si
chápat druhého? Myslím, že ano. Naší první reakcí na výroky druhých lidí - je okamžité hodnocení
a posuzování, nikoliv chápání. Když kdokoliv vyjadruje své pocity, presvedcení nebo mínení,
vzniká v nás snaha hodnotit to jako správné, hloupé, nenormální, nerozumné, nesprávné. Jen zrídka
kdy si dovolujeme chápat, co znamenají slova druhého cloveka pro neho samotného. Myslím, že se
to deje proto, že chápat druhého cloveka sebou nese urcité riziko. Dovolím-li si doopravdy chápat
druhého, pak toto chápání me muže zmenit. A my se bojíme zmeny. Není snadné dovolit si chápat
druhého, empaticky a úplne vstoupit do jeho vnitrního sveta. K tomu dochází jen zrídka.
Chápání me však dvojnásob obohacuje. Když pracuji s problémy svých klientu, vstupuji do
podivného sveta psychotika, chápu a pocituji stavy cloveka, pro nehož je život natolik tragický, že
je až nesnesitelný, chápu toho, kdo se považuje za ménecenného a nehodného úcty. Každé takové
pochopení me jaksi obohacuje. V každé této zkušenosti cosi objevuji, co mne promenuje, co mne
delá jiným, myslím, že vnímavejším. Avšak je možné, že daleko podstatnejší je to, že moje chápání
druhých lidí jim umožnuje, aby se .zmenili. Dává jim možnost prijímat (akceptovat) jejich vlastní
obavy, tragické city a slabosti, stejne jako odvahu, dobrotu, lásku a citlivost. I ze své zkušenosti i ze
zkušenosti svých klientu mohu potvrdit, že když nekdo zcela akceptuje tvé pocity, pomáhá ti, abys
tyto pocity akceptoval i sám v sobe. Tehdy lidé vidí, že i oni sami i jejich pocity se mení. Chápu-li
ženu, která zjevne pocituje, že ji „táhnou za hák nacházející se v její hlave“, nebo muže, který cítí,
že je sám jako nikdo na svete a oddelený od jiných lidí, pak vidím, jak cenné je pro mne toto
chápání. Ale daleko duležitejší je, že být pochopen je mnohem cennejší pro toho, koho chápu.
Je zde ješte jeden pro mne duležitý objev. Uvidel jsem, jak me obohacuje, když mi lidé
sdelují pocity a obrazy. Chtel bych zmenit bariéry mezi sebou a druhými lidmi, aby mohli - jestliže
se jim zachce - odkrýt se daleko úplneji a tím me soucasne obohatit.
V terapeutickém vztahu je mnoho zpusobu, pomocí nichž usnadnuji klientovi sebevyjádrení.
Mohu si pocínat tak, že se klient bude cítit v naprostém bezpecí. Chápeme-li ho takovým, jakým je,
akceptujeme-li jeho pocity a predstavy - i to pomáhá klientovu daleko úplnejšímu sebeodhalení.
Jako ucitel se též obohacuji, když objevuji cesty, jimiž mi moji žáci predávají své pocity.
Snažím se - i když ne vždy úspešne - vytvorit ve tríde takovou atmosféru, aby bylo možné
vyjadrovat své pocity, odlišovat se jeden od druhého i od vyucujícího. …
Další duležitý objev jsem ucinil behem své práce s klienty. Zformuloval bych jej takto:
Uvedomil jsem si, jak hodne mi dává, když akceptuji druhého cloveka. Uvedomil jsem si, že
prijímat druhého cloveka s jeho pocity je ve skutecnosti nesnadné, ne však težší než chápat jej.
Mohu ve skutecnosti dovolit druhému, aby ke mne pocitoval nenávist? Mohu akceptovat jeho hnev
jako to, co je mu vlastní a na co má právo? Mohu jej akceptovat, když vnímá život a jeho problémy
zcela jinak než já? Mohu akceptovat i to, že ke mne zakouší kladné city a chce být takovým jako já?
Všechny tyto otázky mají vztah k akceptaci, ale naucit se jí není tak jednoduché, jak bychom si
práli. Vím, že v naší kulture stále vzrustá presvedcení každého z nás o tom, že druhý musí myslet,
cítit jako my. Je nám velmi zatežko pripustit, že by naše deti, rodice nebo manželé pristupovali
jinak než my k jakýmkoliv. tématum nebo problémum. Nemužeme dovolit svým klientum nebo
žákum lišit se od nás, jednat po svém. Nemužeme dovolit, že by jiné národy myslely nebo cítily
jinak než my. Zacalo se mi zdát jasným, že autonomie každého cloveka, jeho právo jít svou cestou a
na této ceste objevovat pro sebe smysl života, je jednou z nedocenitelných možností života. Ve
skutecnosti je každý clovek ostrovem uvnitr sebe a muže vybudovat most k druhému, jestliže
predevším chce být sebou.samým a jestliže se mu dovolí být sebou samým. Když akceptuji
druhého, prijímám jeho city, vztahy, presvedcení, které jsou od nej neoddelitelné a pomáhám mu
stát se osobností - a i v tom, jak se mi zdá - je veliká hodnota akceptace.
Další objev, o nemž chci hovorit, lze velmi obtížne vyjádrit. Jde o toto: Cím více jsem otevren
tomu, co probíhá ve mne a v druhém cloveku, tím menší je ve mne tendence k nejakým „pevným
bodum“ /jednoznacným stanoviskum/. Snažím-li se naslouchat sobe a tomu, co ve mne probíhá, o
to více se snažím naslouchat i druhým lidem, a tím více úcty zakouším k složitému procesu života.
Stále méne se snažím vytváret si „pevné body“, vytycovat cíle, pusobit na lidi; manipulovat jimi a
pohánet je na cestu, po které by podle me meli jít. Stále vetší uspokojení mi prináší to, že mohu být
sebou samým a že doprávám i druhému cloveku být sebou samým. Velmi dobre vím, že nekomu se
to muže zdát podivným - témer orientálním - názorem na život. K cemu žít, jestliže se nesnažíme
prizpusobit druhé svým cílum? Nac žít, jestliže nezamýšlíme ucit je tomu, co by podle našeho
mínení meli znát? Nac žít, jestliže se nechystáme nutit je myslet a cítit tak jako my? Jak je možné
zaujímat natolik pasivní pozici? Jsem presvedcen, že mnozí z nás kladou podobné otázky.
Paradoxní aspekt mé zkušenosti tkví v tom, že cím více chci být samým sebou pri veškeré
složitosti života a cím více chci chápat o. akceptovat sebe i druhého, tím více zmen nastává.
Paradoxní je toto: Když nekdo z nás chce byt sebou samým, zpozoruje, že nejen sám se mení, ale že
se mení i lidé, s nimiž vstupuje do kontaktu. Je to velmi zretelná soucást mé zkušenosti a jeden z
nejhlubších poznatku, který jsem vy težil ze svého osobního a profesního života.
Dovolte mi venovat se nekterým dalším objevum, které jsou méne spjaty se sociálním stykem
a tesneji souvisí s mým jednáním a hodnotami. První je velmi strucne vyjádritelný: Mohu
duverovat svým prožitkum.
Behem dlouhé doby jsem promýšlel a nyní se stále snažím pochopit jednu ze základních
záležitostí pro muj život: Považujeme-li prožívání za neco hodnotného, pak stojí za to, aby
existovalo. Jinak receno, pochopil jsem, že duveruji svému celostnímu pocitu ze situace víc než
svému rozumu.
Po celý svuj profesní život jsem postupoval ve smeru, který se mnoha druhým lidem zdál
hloupý, ale o nemž jsem nikdy nepochyboval. Nikdy jsem nelitoval, že jsem postupoval smerem,
který jsem „pocitoval jako správný“, i když jsem se casto cítil osamelý a nejapný. Uvidel jsem, že
jdu cestou moudrosti, když duveruji urcitému vnitrnímu neintelektuálnímu poznatku. Stalo se, že
když jsem si zvolil urcitou nestandardní cestu, kterou jsem považoval za správnou, za pet ci deset
let se moji kolegové ke mne pripojili a já jsem se už necítil osamelým.
Úmerne tomu, jak stále více duveruji svým celostním reakcím, chápu, že jim mohu sverit rízení a usmernování. Zacal jsem si více vážit tech nejasných myšlenek, které se ve mne cas od casu
vynorovaly a cítil jsem, že jsou duležité. Mám sklon si myslet, že tyto nejasné myšlenky nebo
predtuchy mne privedou k necemu duležitému. Uvažuji o tom jako o duvere v celostnost svých
prožitku, které - jak jsem pochopil - jsou moudrejší než muj intelekt. Vím, že bývají nekdy
zavádející,ale chybují méne casto než reflexívní rozum. …
Velmi blízké tomuto mému objevu a z neho vyplývající - je toto doporucení: Nerídím se
hodnocením druhých lidí. Nikdy se nerídím soudy druhých lidí, i když jim naslouchám a vnímám
je takovými, jakými jsou. Tento poznatek ve mne vznikl nesnadno. Vzpomínám si, jak jsem kdysi
byl otresen slovy jednoho vedecky myslícího cloveka, který se mi zdál daleko kompetentnejším a
vzdelanejším psychologem než já, že jsem se dopustil velké chyby, když jsem si zvolil
psychoterapii jako profesi. K nicemu to podle neho nepovede, a jako psycholog sotva kdy budu mít
nejakou možnost pracovat.
V posledních letech jsem nejednou a s urcitým rozechvením zjištoval, že v ocích druhých lidí
jsem považován za podvodníka, který praktikuje lécení bez licence, autor velmi povrchní a škodlivé
terapie, clovek usilující o moc, mystik atd. Neprimerená pochvala me privádela do nemenších
rozpaku. Neprikládal jsem tomu však príliš velký význam, protože jsem cítil, že jen jeden clovek
(prinejmenším v mém živote a možná i všeobecne) ví, co delám cestne, opravdove, uprímne a vážne
a co neuprímne, tajnustkársky, nezduvodnene, a že tím clovekem jsem já sám . ... Jsem rád, mohu-li
slyšet o tom, co delám - i kritiku (neprátelskou nebo prátelskou), i pochvalu (uprímnou nebo
neuprímnou). Avšak zhodnotit tyto výroky, vymezit jejich smysl a užitek - to je úkol, jehož rešení
nemohu sverit nikomu jinému než sobe samému.
Ve svetle toho, co jsem uvedl výše, vás pravdepodobne neudiví muj další objev: Zkušenost je
pro mne nejvyšší autoritou. Kritériem pravdivosti je moje vlastní zkušenost. Myšlenky nikoho
jiného, ani moje vlastní, nemají pro mne takovou autoritu, jako moje zkušenost. Musím se neustále
vracet ke své zkušenosti, abych pochopil nakolik j sem blízko pravde.
Ani Bible, ani proroci, ani Freud, ani veda, ani Boží zjevení ci lidské poselství nemohou mít
vetší váhu než moje zkušenost. Moje zkušenost má pro mne tím vetší autoritu, cím je primárnejší,
mám-li použít termín sémantiky. To znamená, že nejautoritativnejší zkušenost se nachází na
nejnižší úrovni hierarchie. Studuji-li psychoterapeutickou teorii nebo vytvárím-li svou vlastní,
založenou na zkušenosti práce s klienty, a mám-li svou zkušenost v psychoterapii, pak stupen
autoritativnosti zkušenosti vzrustá v tom poradí, v nemž jsem tyto zkušenosti vyjmenoval.
Moje zkušenost nemá pro mne autoritu, je-li príliš dokonalá. Základ autority zkušenosti je
v tom, že vždy muže být proverována jinými primárními zpusoby. Její chyby a slabosti jsou
otevreny vuci zdokonalování. …
Zde chci ríci neco o svém objevu, který mi prinesl nejvetší uspokojení díky prožívání hluboké
sounáležitosti s druhými lidmi. Mohl bych jej zformulovat takto: To, co je nejosobnejší, je
soucasne nejobecnejší. Byla doba, kdy jsem se ve styku s žáky nebo s kolegy vyjadroval natolik
osobne, že se mi zdálo, že me nikdo nemuže chápat, pokud to bylo príliš mé vlastní sdelení. …
Avšak témer definitivne jsem se presvedcil, že pocit, který mi pripadal nejosobnostnejší,
nejosobnejší, a tedy nejméne dostupný pro druhé, nachází odezvu u mnoha lidí. To mne privedlo k
myšlence, že nejosobnostnejší a nejindividuálnejší v nás, je-li vyjádreno a sdíleno, se hluboce
rozeznívá i v druhých lidech. To mi pomohlo pochopit umelce a básníky, kterí se odvažují sdelit
druhým to, co je v nich unikátní.
Je tu ješte jeden hluboký poznatek, který asi opravdu leží v základech toho všeho, co jsem rekl. Prišel ke mne jako výsledek mých petadvacetiletých pokusu pomoci lidem v jejich utrpení. Zní
takto: Moje zkušenost mi ríká, že lidem je vlastní vyvíjet se v pozitivním smeru. Nejhlubší kontakt·
s klienty behem terapie, dokonce s temi, jejichž problémy byly nejdestruktivnejší, chování nejvíce
asociální, city zcela anomální, mi ukáza1, že je tomu tak. Když adekvátne chápu city, které
projevují, když je akceptuji jako lidi s jejich právem být sebou samými, vidím, že se dávají do
pohybu urcitými smery. Nejpresneji tyto smery popisují slova „pozitivní“, „konstruktivní“, „pohyb
k sebeuskutecnení, k zralosti, k sociálnosti“. Cítím, že cím úplneji cloveka chápeme a akceptujeme,
tím silnejší je jeho pohotovost opustit chybné pozice, z nichž vnímal život a postupovat vpred.
Nechtel bych být nesprávne pochopen. …Velmi dobre vím, že obrany a obavy nutí cloveka
být neuveritelne surovým, nezralým, ponižujícím druhé, antisociálním, zpusobilým zranovat a
ubližovat. Jednou z nejblahodárnejších a nejpodnetnejších stránek mé praxe pri práci s takovými
lidmi je ta skutecnost, že v nich objevuji silné pozitivní tendence, které v nich - stejne jako v nás -
existují na nejhlubší úrovni jejich bytí.
Dovolte mi zakoncit tento dlouhý výcet posledním objevem - lze jej vyjádrit velmi strucne:
Život v nejvyšším smyslu je nepretržitým promenujícím se procesem, v nemž nic není pevné. Když
život obzvlášte obohacuje a prináší nejvetší uspokojení i mým klientum i mne samému, vnímám jej
jako nepretržitý·proces. Tento prožitek nám prináší nadšení, ale ponekud nás i desí. Prožívám plnost
bytí, když mohu doprát své zkušenosti, aby mne vedla kupredu k cílum, které si plne neuvedomuji.
Když se clovek pohybuje v složitém toku zkušenosti a pokouší se pochopit jeho nepretržite se
menící komplexnost, presvedcuje se, že zde neexistují pevné momenty. Jsem-li s to být v samém
stredu dení, vidím, že neexistují uzavrené systémy hodnot, že neexistuje nemenný soubor principu,
jichž bych se držel. Život je usmernován menícím se chápáním a interpretací mé zkušenosti. Je to
vždy proces vznikání (stávání se).
Myslím, že nyní je už jasné, proc neexistuje filozofie, víra nebo principy, k jejichž uznání
bych mohl nutit druhé. Mohu se jen snažit žít svou interpretací významu své zkušenosti a pokoušet
se dát druhým možnost a svobodu rozvíjet jejich vlastní vnitrní svobodu a vlastní interpretace jejich
vlastní zkušenosti.
Existuje-li neco takového jako pravda, verím, že ve svobodném individuálním procesu
hledání, je možné se k ní priblížit. A v urcitém omezeném smyslu jsem to zažil.
Carl. R. Rogers (1902-1987) patrí - vedle Freuda, Junga, Frankla, Skinnera a dalších - k
predním svetovým psychologum 20. století, kterí ovlivnili nejen nový obraz psychologie jako vedy,
ale predevším významne zasáhli i do aplikací psychologie v péci o cloveka. Je považován za
psychologa, který výrazne prispel ke vzniku tzv. humanistické psychologie.
Vytvoril na klienta soustredenou terapii, ci psychoterapii rozhovorem. Principy jeho
psychoterapeutického systému se úspešne využívají též v praxi výchovy, v resocializacní výchove
a vubec v každé práci s lidmi.